Ať střílí ten či onen…
ať padne na té nebo druhé straně…
vždycky po něm zůstane prázdné místo, které již nic nenahradí.
Jen ticho, které se rozlije domovem jako voda z rozbité vázy s květinami.
A v tom tichu je slyšet jen tlukot srdcí těch, kdo milovali.
Bolest, která nezná hranice ani jazyk.
Láska, která nerozlišuje národnost.
Když zavřu oči a nechám svět kolem sebe na chvíli umlknout,
přichází jediná otázka, která se dotýká samotné duše:
Proč?
Za prach a kamení, které tu bylo dávno před námi.
Za hlínu, která zná tisíce příběhů, než jsme do ní vůbec začali psát ten svůj.
Za půdu, která žádnému člověku nepatří, protože jsme jen poutníci, kteří jen krátce zanechají stopy na cestě, jež se jednou stejně uzavře.
A přesto někdo zvedne ruku a prohlásí:
„tohle je moje“.
A jiní kvůli tomu na obou stranách padnou.
Jen Země je pak tiše přijme zpět – každého bez rozdílu, jako matka, která své děti miluje rovným dílem.
Když odložím všechny naučené příběhy o nepříteli,
zůstane přede mnou jen člověk.
Člověk s rukama stvořenými k tvorbě, k doteku, ne k zabíjení.
Člověk, který by druhému pomohl, kdyby nebyl obalen cizím strachem.
Dva lidé, kteří by si u ohně vyprávěli o svých snech, kdyby je svět nenaučil bát se jeden druhého.
Rodiče a přátelé, jejichž srdce bijí stejným rytmem – ať žijí na východě či západě, pod jakoukoliv zástavou.
Srdce nezná barvy vlajek.
V tom hlubokém tichu po padlých, v prostoru, kde už slova nestačí, je skrytá výzva…
ne k odporu, ale k probuzení.
Ne k síle vnější, ale k síle vnitřní – té nejtišší, a přitom nejpravdivější.
Dospělosti duše, která se rodí, když člověk konečně přestane utíkat sám před sebou.
Když se odváží sejmout masky, které nosil kvůli světu, a zůstane takový, jaký je – zranitelný a pravdivý.
A pak se otázka změní.
Už to není „kdo má pravdu“.
Už to není „komu to patří“.
Už to není „kdo začal“.
Je to jediná otázka, kterou se duše ptá, když je opravdu ticho:
Kde jsme ztratili lásku?
A kdy se k ní vrátíme?
Protože svět, který hledáme, nevznikne na hranicích států.
Vznikne v jediném srdci, které se rozhodne znovu cítit.
Jan Kus