Stalo se takhle, jednou při mém návratu z Kusu Cesty do minulosti, jsem procházel lesem nedaleko Sázavy, v čase, kdy slunce nemilosrdně pálilo do zátylku a vzduch byl tak horký, že i stíny se raději zdržovali pohybu.
Byl jsem zpocený, unavený, ale spokojený. V nohách však sotva pár kilometrů, v srdci klid a v hlavě pár nových vzpomínek na uplynulou cestu. A tehdy jsem ho uviděl – brouka. Ležel na zádech uprostřed cesty, nožičky trčely k nebi, pohybovaly se zmateně a zoufale, jako by se snažil vymanit z neviditelné pavučiny.
Zastavil jsem se, sehnul se a obrátil ho zpátky na nohy. Byl to takový ten malý, obyčejný dobrý skutek, jaké se neplánují, ale dělají se samy od sebe. Jenže brouk se sotva vzpamatoval – a už byl zase na zádech. Jako by mu tenhle svět naruby byl bližší než ten „správný“.
Zkusil jsem to znovu. A znovu. Pokládal jsem ho na jiná místa, hledal kořínky, kamínky, stébla – cokoli, o co by se mohl opřít. Ale vždycky to skončilo stejně. Kotrmelec zpátky na záda a nožičkama vzhůru. A tak jsem si s ním začal povídat:
„Hele, kamaráde, co to zkoušíš? Snažím se ti pomoct. A ty se pořád otáčíš zpátky na záda. Vážně si myslíš, že ti takhle bude líp?“
Ale brouk nic. Jeho mlčení bylo výmluvné. Možná mi odpověděl svým jazykem, kterému já, člověk s batohem na zádech a botama od prachu, nerozumí. Možná to byl protest. Možná jen chvíle, kterou musel prožít sám.
Sedl jsem si kousek stranou, do stínu stromů a nechal brouka být. A v tom klidu a horku se mi to celé poskládalo – že někdy prostě nemůžeme pomoct. Ani když chceme. Ani když nás to táhne celým srdcem. Protože ne každý, kdo je zrovna na zádech, je připraven vstát. A ne každý, kdo se zmítá, touží po záchraně.
Možná právě tím, že jsem přestal – že jsem mu dal čas a prostor – jsem mu nakonec pomohl nejvíc.
Zvedl jsem se, naposledy na něj pohlédl, oprášil si kalhoty a pokračoval v cestě. Les kolem Sázavy šuměl dál a moje myšlenky s ním. A někde uvnitř jsem cítil zvláštní pokoj. Takový, jaký přichází, když člověk konečně pochopí, že někdy je největším činem – nechat být.
Krásné léto kamarádi a na shledanou na Cestě,
Jan Kus
PS: Nech brouka žít!